Listopad 2016

Tradice českého skla a pár postřehů ze severních Čech

30. listopadu 2016 v 20:22 | Jan Hachran
Jsem člověkem, který pochází ze severních Čech, konkrétně z mého města Ústí nad Labem, které mám velmi rád. O našem kraji se toho hodně píše, hodně se o něm mluví, ale bohužel většinou v negativním kontextu. Většina lidí, kteří zde ani nebyli, má zažitou představu o "měsíční krajině" plné komínů, paneláků a zničené přírody. To ovšem není pravda a z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že hodně lidí je překvapeno jak je u nás hezky. Ale o tom zas někdy příště, nyní chci mluvit o něčem trochu jiném.

V úvodu jsem zmiňoval, že náš kraj je zažitý jako oblast průmyslu a kouřících továrních komínů. To už dnes bohudík nebo spíše abych vyjádřil lépe své pocity, tak použiji slovo bohužel, není pravda. Je to i přímo u nás v Ústí - je maličko smutné projíždět různými částmi města s někým starším, třeba s prarodiči, kteří vám říkají - zde se vyrábělo tohle, zde tohle a vy dnes vidíte jen polorozpadlé haly nechané napospas svému osudu. Toto je podobné i na Šluknovsku, kde člověk uvidí smutně chátrající budovy bývalých skláren a textilek, stejně tak i některé vilky, které dle svého charakteru patřily zdejším menším továrníkům.

Přitom je to trochu škoda. Naše sklo i jiné výrobky měly ve světě obrovský zvuk a velkou tradici. Jen v samotném Ústí se vyrábělo několik tradičních výrobků, namátkou mě napadá například slavné mýdlo s jelenem z ústecké Setuzy. Křišťálové lustry ze severních Čech jsou v mnoha palácích na celém světě.

Celá tato sklářská tradice začala již ve středověku, kdy se podhůří Krušných, Jizerských, Lužických, Orlických hor i Krkonoš ukázalo vhodné pro sklářství, zejména díky množství vhodných surovin - sklářských písků i dřeva, ale také díky blížkosti sousedních zemí. Úplně prvními výrobky byla litá skleněná kolečka, ze kterých se skládala středověká okna. V době renesance a baroka se škála výrobků i zručnost řemeslníků neustále zvětšovala až dosáhla téměř dokonalosti i celosvětové proslulosti. Bohužel naše sklářství už je z velké části minulostí. To samé platí i o dalších odvětvích, které zde v Ústeckém kraji díky velké surovinové základně i dobré dopravní dostupnosti kdysi prosperovala.
Většina lidí by asi řekla, že jsem začal v trochu v pesimistickém duchu, já bych spíš řekl, že je to bohužel realita, ale hlavní je, že je zde jistá naděje do budoucna. S radostí poslední tak dva roky pozoruji, že se něco děje. Všímám si drobných změn, které postupem času mohou vyústit v něco většího. Leckde vidím opravené domy, obnovené kapličky, ale i menší řemeslné sklárny, se kterými jako výtvarník spolupracuji, a které tuto velkou tradici nejen drží, ale i pokračují v produkci úžasných uměleckých výrobků, které ve světě sklízí jednu cenu za druhou. Stejně tak se u nás na severu čím dál tím více konají různé tradiční jarmarky nebo i folklórní slavnosti za účasti souborů z Čech, Moravy a Slovenska.

Možná tyto mé postřehy nejsou ničím jiným než příkladem přísloví: "Přání je otcem myšlenky,"ale já věřím, že náš kraj ačkoliv je v mnoha ohledech opomíjen, tak má velký potenciál a může hodně nabídnout. Myslím, že naše vlády by se měly mnohem více Ústeckému a Moravskoslezskému kraji věnovat a navázat na naši průmyslovou i řemeslnou tradici.

S úctou
Jan Hachran