Únor 2016

Žena sluncem oděná aneb ezoterické souvislosti apokalyptické bitvy

17. února 2016 v 14:49 | Jan Hachran
Mnoho lidí si myslí, že Bible je ve své podstatě nudná kniha, jejíž hlavní superstar je Ježíš, a ze které předčítá farář v neděli na mši otráveným věřícím. Ovšem pro člověka jako já, který se zabývá evropskou esoterickou tradicí je tato kniha úžasným pramenem ezoterického i exoterického vědění, která kromě bohaté symboliky obsahuje i pasáže, které jsou vyloženě kabalistické, alchymistické, astrologické, či magické povahy. Rád bych toto tvrzení dokázal, a proto jsem si vybral text, který je v tomto ohledu asi nejnázornější. Každý z nás asi slyšel, že nejmystičtější, či nejtajemnější částí Bible je Zjevení svatého Jana z Patmu, nazývané též někdy řeckým slovem Apokalypsa. Vysvětlit celou symboliku této pasáže by bylo možná na několik velmi dlouhých knih, a to mluvím pouze o symbolice, ne o magických a alchymistických souvislostech, které jsou možná ještě rozsáhlejší. Pro naše účely jsem ze Zjevení vybral pouze jeden text z názvem Žena sluncem oděná, ten je mimochodem zajímavý i tím, že v historii teologie zaujímá veledůležité místo, neboť na něm z velké části stojí mariánský kult a jeho symbolika. Vím, že asi ne všichni tento příběh detailně znají, je však poměrně krátký a rozdělený do několika veršů, proto jsem se rozhodl tento článek koncipovat tak, že ho rozdělím na jednotlivé verše, které budu postupně komentovat.

Verš 1: A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy. Ta žena byla těhotná a křičela v bolestech, neboť přišla její hodina.

Zde se dozvídáme o zjevení jisté ženy, která je oděná sluncem, na hlavě má korunu dvanácti hvězd a pod nohama srpek měsíce; navíc je těhotná. Samozřejmě se ihned nabízí otázka, kdo je ona dotyčná žena a co představuje? Klasické křesťanství se většinou spokojí s obecnou odpovědí, že se jedná o jakousi personifikaci křesťanské církve nebo ještě obecněji křesťanského lidu; katolická a pravoslavná církev jí navíc ztotožňují s pannou Marií. Tato vysvětlení jsou samozřejmě správná, ale troufám si říci, že možná až zoufale neúplná a zjednodušená. Abychom odhalili totožnost této ženy, musíme se ponořit hluboko do mytologie prastarých národů. Důležitým vodítkem pro nás bude onen symbol srpku měsíce, na kterém žena stojí. Všechny indoevropské (=árijské) národy měli nebo mají nějaký významný kult ženské Bohyně a u všech se objevoval symbol srpku měsíce - ten byl vždycky silně spojen s ženstvím, a to zejména díky menstruačnímu cyklu, který byl spojován s jednotlivými měsíčními fázemi; tato symbolika přešla později i do alchymie a astrologie. Tyto kulty jsou ve většině aspektů dá se říci velmi podobné. Ať už je to kult pannenky Marie, staroegyptské Eset (Isis), babylónské Ištar, efezské Artemis, starořecké Léthó, římské Juno, chetitské Šawušky nebo i u Innany, Aštoret, Astarté a dalších, můžeme vysledovat takové podobnosti, že lze téměř s jistotou říci, že všechny vychází ze stejného základu. V jejich centru většinou stojí ženské božstvo, které v sobě spojuje všechny nejlepší ženské vlastnosti - jsou vzornými matkami i manželkami (zároveň s tím jsou však většinou i pannami), mají silnou ochranitelsku funkci, jsou spjaté s plodností, jsou personifikací země jakožto živitelky, často je zde i prvek toho, že přivedou na svět božské sluneční dítě, které porazí síly zla a temnoty. To je samozřejmě nejvýraznější u panny Marie a jejího dítěte Ježíše, který zvítězí nad Satanem, ale stejnou měrou to platí i pro staroegyptskou bohyni Eset (ztotožňována s pannou Marií), jejíž syn, bůh světla Horus (ztotožňován s Ježíšem), porazí svého strýce, zlého boha Setha (ztotožňován se Satanem, popřípadě s jinými démony), a také pro bohyni Léthó, která je matkou slunečního boha Apollóna; v menší míře to samozřejmě platí i pro další zde zmíněné kulty. Tím je vysvětlen symbol slunce, který ukazuje na přítomnost božského dítěte, zároveň však symbolizuje vznešenost oné božské ženy. V Bibli se také několikrát objevuje symbol zlatého pláště, který značí nejvyšší boží ochranu. Dvanáctero hvězd symbolizuje Boží lid, jelikož bylo 12 kmenů Izraele a je i 12 znamení zvěrokruhu a 12 apoštolů. Alchymisté často zobrazení této ženy používali jako personifikaci primární matérie, neboli prvotní hmoty, matky všech ostatních látek na světě, v té souvislosti ji přisuzovali černou barvu kůže, to však rozhodně ne kvůli příslušnosti k černé rase, ale jde zde o symboliku barev, jelikož pro alchymisty představovala černá matku všech barev; barvu, ve které jsou skryty, a ze které jsou odvozeny všechny barvy ostatní. Na základě této logiky předpokládali, že i barva prvotní materie je černá. To vysvětluje i fenomén takzvaných černých madon. Kabalisté v této ženě vidí Aimu Elohim, neboli nebeskou matku (ztotožňovanou s pannou Marií i zmíněnými ženskými kulty) - jednu ze složek našeho židovsko - křesťanského Boha, která reprezentuje jeho milosrdnost a odpuštění.
Verš 2: Tu se ukázalo na nebi jiné znamení: Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, a na každé hlavě měl královskou korunu. Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem. A drak se postavil před ženu, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí.

Zde je popsáno jiné zjevení. Jedná se o nepřítele této ženy v podobě ohnivého draka se sedmi hlavami a deseti rohy. Jde o personifikaci zla a stejně jako v předchozím případě, tak i zde můžeme najít přesahy do mytologií starých národů. Zlý bůh Seth také pronásledoval bohyni Eset, aby zabil malého Hóra jakmile se narodí a stejně tak i těhotnou bohyni Léthó pronásledoval nestvůrný gigant Tyfón (v některých verzích had Pythón), obludný obr se spoustou hadích hlav. Vidíme zde také symbol hada, draka, krokodýla (jedno ze Sethových zvířat) nebo jiného nebezpečného plaza, který je v indoevropské kultuře vnímán jako nositel zla. V této pasáži je naplněno i Boží proroctví s knihy Genesis, kde Bůh prorokuje ničivý svár mezi plemenem Evy a plemenem hada (Satana). Sedmihlavost tohoto draka je dalším významným symbolem - sedm hlav symbolizuje sedm pekelných emanací, které se manifestují jako sedm smrtelných hříchů, které jsou přesnými opaky sedmi křesťanských ctností. Deset rohů odkazuje na deset starozákoních édomských králů, kteří byli prokletými syny Ezaua a jejichž království byla chápána jako symbol hříchu a chaosu. Klasické křesťanství nejčastěji tohoto draka vykládá jako symbol římské říše, jejíž hlavní město stojí na 7 pahorcích, a která pronásledovala křesťany symbolizované ženou a jejím dítětem. Někdo tvrdí, že je tento drak samotný Satan, a že jeho 7 hlav je totožných se 7 princi pekla; někdo zase tvrdí, že je totožný se starozákoním démonem chaosu Leviathanem, který podle Bible obýval prvotní praoceán ještě před stvořením světa. Pro alchymisty představuje tento drak univerzální rozpuštědlo, které očistí prvotní materii (žena oděná sluncem) a tím se započne cesta za filozofickým kamenem (synem oné ženy). Z psychologického hlediska je tato část archetypální, neboť motiv ženy ohrožované drakem najdeme v bájích a pohádkách téměř všech národů světa.
Verš 3: Ona porodila dítě, syna, který má železnou berlou pást všechny národy; ale dítě bylo přeneseno k Bohu a jeho trůnu. Žena pak uprchla na poušť, kde jí Bůh připravil útočiště, aby tam o ni bylo postaráno po tisíc dvě stě šedesát dní.

Tato část je na pochopení poměrně jednoduchá, hovoří se hlavně o nanebevzetí dítěte (Krista). Zajímavý je i motiv pouště - první křesťané se uchylovali do pouště před pronásledováním, později se tam často uchylovali mniši a poustevníci, kteří potřebovali klid na modlitby a duchovní pátrání. Za pozornost stojí i časový údaj 1260 dní, což je odkaz na knihu Daniel, kde se hovoří, že přesně tak dlouho bude trvat poslední období vlády zla na zemi.

Verš 4: A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem.
Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi.

Verš 5: A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé. A slyšel jsem mocný hlas v nebi: "Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti. Proto jásejte, nebesa a všichni, kdo v nich přebýváte! Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá."

Verš 6: Když drak viděl, že je svržen na zem, začal pronásledovat ženu, která porodila syna. Ale té ženě byla dána dvě mocná orlí křídla, aby mohla uletět na poušť do svého útočiště, kde ukryta před hadem byla zachována při životě rok a dva roky a polovinu roku.

Verš 7: A had za ní vychrlil ze chřtánu proud vody jako řeku, aby ji smetl. Ale země přispěla ženě na pomoc, otevřela ústa a pohltila tu řeku, kterou drak vychrlil. Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova.

Poslední pasáž nese také jisté prvky archetypálnosti, když podle téměř notoricky známého vzorce líčí boj hrdiny (archanděla Michaela) s drakem. Za pozornost stojí i ona řeka, kterou drak vychrlil ze svého chřtánu, která bývá některými ezoteriky ztotožňována s řekou smrti Styx. Celý příběh tak dostává navíc nový rozměr, ze kterého vyplývá, že víra dokáže zvítězit nad smrtí. Na závěr bych chtěl shrnout dva důvody, které mě k napsání tohoto textu vedly. Zaprvé to byla zcela jistě snaha ukázat lidem, že křesťanství je svým způsobem obrovsky magické a mystické náboženství, které v sobě nese prastaré pravdy a symboliku, která má původ na samém úsvitu lidstva. A za druhé a to je možná ještě důležitější - jedním z významů oné ženy oděné sluncem je to, že symbolizuje křesťanský lid, přeneseně můžeme říci, že je symbolem Evropy, popřípadě celé evropsko - americké křesťanské civilizace; a proto my všichni musíme být jako archanděl Michael - musíme bojovat a bránit se, neboť oněch draků, kteří by naši civilizaci chtěli zničit a rozcupovat, je nyní ve světě bohužel až příliš mnoho. Budoucnost Evropy je v tomto ohledu nejistá a to mě osobně děsí.

S úctou a přáním hezkého dne
Jan Hachran